Transylvánie a její středověká tradice

Chaloupky v pastelových barvách vás udeří do očí jako první, když se vypravíte do Transylvánie pátrat po historickém odkazu tohoto rumunského regionu. Starobylý charakter dlážděných nádvoří a dřevěných vrat vytváří atmosféru, v níž ožívají dávné mýty a legendy, mezi nimi i ty o Drákulovi.

Opevněné město Sighişoara nese nálepku "rodiště hraběte Drákuly". Pro místní lidi je tato „nálepka“ hodná zlata, neboť si velmi dobře uvědomují sílu slova Transylvánie. Kdekoliv ve světě vyslovíte název tohoto regionu, každému se bez váhání vybaví krvelačné kníže, které je opředeno pověrami. A taková reklama, která sem bez větší námahy přiláká davy turistů, je pro místní lidi k nezaplacení.

Přestože nejznámější legendy připomínají horor, ze kterých vám naskakují husí kůže, centrum obce si vybaví spíš duhovou pohádku. Fasády zdobené pestrou paletou barev tvoří tradiční součást místní architektury a z komínů, ze kterých stoupá kouř zase napovídá, že domácí lidé na rozdíl od svého někdejšího vladaře nebudou až takoví nepřátelští. Pohostinnost mají obyvatelé Transylvánie po staletí v krvi a rádi vás přivítají i uprostřed tuhé místní zimy.

Ve 13. století vyrostl nad strategickou cestou Rucăr-Bran hrad, který měl za úkol pomoci v bránění oblasti před Turky. Zámek Bran je v současnosti veřejnosti známý spíše jako sídlo hraběte Drákuly, ačkoli žádné historické prameny nedokazují ani to. Jak ale u většiny "faktů" spojených s těmito legendami, nikomu jejich pravdivost či fiktivnost nepřekáží. 

Transylvánie však má čím uchvátit i mimo příběhů o Drákulovi. Domy ve výrazných barvách a zdobené vyřezávané branky si zachovávají stejnou podobu už po staletí, stejně i doslova opevněné dřevěné kostely. Historické dědictví znovu objevují i samotní Rumuni, mnozí se po letech exilu vracejí zpět k rodinám a tradičnímu způsobu života v regionu.