Země sobů a pižmoňů - Národní park Dovrefjell – Sunndalsfjella

Když projíždíte Norskem po trase Oslo - Trondheim, přibližně sto kilometrů před Trondheimem určitě cestou uvidíte auta, které jsou přistaveny vedle cesty a lidi, kteří blízko krajnice fotí volně pasoucí se pižmoně. To je neklamným znakem, že se nacházíte kousek od Národního parku Dovrefjell - Sunndalsfjella.

Tento park je domovem mnoha pro Středoevropana exotických živočichů. Park je opředený pověstmi o dlouhých cestách divočinou. A opravdu, Dovrejské oblé vrcholky hor jsou neklamným znakem staré země a nespoutané divočiny.

Turista přecházející tímto kouzelným koutem norské země si musí s sebou přibalit víc, než jen pár zásob potravin a jeden spacák. I když síť turistických „útulků“ je velmi dobře rozmístěna. Pochody divočinou jsou i na norského turistu dost dlouhou cestou. Dlouhá údolí a množství jezer, holé skály a četné vodopády dodávají vskutku starobylý vzhled severské, téměř polární zemi. V zimě zde napadne přes dva metry sněhu a chůze je zde možná pouze na skialpových lyžích nebo se skútrem.

I chaty jsou na norské poměry od sebe dost daleko a zásobování se dělá jen jednou ročně a to vrtulníkem. Rána na takových místech jsou kouzelné. Vlastně nevíte co, a jaký pohled se vám po probuzení naskytne. Vyplatí se vstávat spíš na vycházející slunce. Tehdy se i amatérskému fotografovi poštěstí udělat profesionální záběry. Delší čas strávený v těchto horách má nádech expedic za polární kruh a osamocená budova s vlajkou na stožáru dýchá dobrodružstvím.

Norské turistická centra a průvodci všude píší o nebezpečí z mlhy vynořujících se duchů této země. Pižmoni zde byli  vysazeni uměle, a to začátkem minulého století. Po několika těžších letech se jim začalo dařit. Populace přibližně 200 kusů těchto zvířat je regulována jen výjimečně.

Tyto proti zimě dlouhou srstí vyzbrojené tanky si kráčejí krajinou nebojácně a hrdě. Vyvarujte se ale setkání s nimi. Obklopují svá mláďata a samci pak během až 60 kilometrů za hodinu doběhnou kteréhokoliv člověka. Protože stromy v této zemi dosahují v horských oblastech sotva tři čtvrtě metru, neuteče opravdu nikdo.

Početné skupiny turistů si ale i navzdory tomuto faktu najímají místní průvodce a chodí na tzv.. Musk-ox safari. Setkání s nimi /pižmoni/ jsou i tak hodně kouzelné. Člověk si kráčí v mlze a znenadání se nedaleko objeví pižmoň, jeden .. třetí. Tehdy je třeba udělat jen jediné, a to vyhnout se jim alespoň na dvě stě metrů, aby se necítili být ohroženi a nezaútočili.

Po divočině bažící turista si v tomto koutě země musí zvyknout i na rychle měnící se počasí. V horách, jak víme, se mění opravdu velmi rychle. Může se vám stát, že obyčejnou sprchu z nebe najednou vystřídá husté sněžení. Začátkem září může sněžit i dva dny, nic neuvidíte a sedíte ve stanu nebo na chatě a najednou je tu i 15 čísel sněhu. Na třetí den však po sněhu není ani stopy. Země se změní z bílé tundry na barvami hýřící se listy nízkých poléhavých vrb, zelené trsy trav kolem potoků a řek či žlutě červené mechy a lišejníky.

V červenec a srpnu se v těchto horách střídá slunce a déšť. Například minutu prší a hodinu svítí slunce. Mnohé duhy ani nedokážete zachytit fotoaparátem pro potěšení. Ale jsou i dny, kdy prší stále. Lidi to i tak neodradí a rádi cestují touto zemí. Vždyť neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Tato země je od nepaměti domovem dvou nepřátel. Předtím, než sem lidé přišli a sledovali první divoké stáda sobů, které se později staly základem genofondu Sámského polo domestikovaných sobích stád, zde žilo nespočet těchto severských kopytníků. Ráj pro soby byl rájem pro rosomáka severského. Známého také jako Horský stín. Znenadání se vynoří jeho obrys z mlhy, ale hned do ní zase vpluje.

Rosomáka naživo v divoké přírodě mělo možnost vidět opravdu jen málo lidí. Jeho život je tajemstvím i pro samotné vědce. Je houževnatý a nebojácný, na zahnání hladu mu stačí i stará kůže a srst. Je divoký a nespoutaný jako tato země.

Sobi v této zemi nejsou tak neviditelní, že i zkušené oko s dalekohledem má problém je na svazích zahlédnout. Přijdete k nim sotva na 400 metrů a už běží pryč.  Ale když se vám naskytne náhodou pohled na několik set hlavový koberec běžící před vámi někde do daleka, máte zážitek na celý život.

Dovrefjell je v této době i biocentrum a biokoridor pro záchranu sobů v severských oblastech. Spolu s okolními parky a rezervacemi, o které se starají nejen strážci a ochranáři, ale i okresy a vesnice v jejich bezprostředním okolí, je i vyváženou krajinou, kde člověk s přírodou dokáže žít v harmonii a s respektem.

Projdete krajinou a vidíte scény, které ostatní vidí jen v seriálech od National Geographic. Uvidíte skutečnou přírodu, uvidíte jak orli loví lumíci, soby pasoucí se na sluncem zalitých, trávou a lišejníky oplývajících svazích, odnikud objevující pižmoně, kteří putující k řece, kde je nejšťavnatější vegetace. Tady je skutečný severský ráj.