Turecká trasa Evliya Çelebi Way

Když jsem dorazila do Herseku, turecké vesnice 160 km jižně od Istanbulu za Marmarským mořem, majitel čajovny kahve už stál ve dveřích.

Muži seděli venku u karetních stolků a plnili večerní vzduch šustěním hracích karet a cinkáním lžiček v čajových sklenicích.

Vedle rostl granátovník a fíkovník u kamenné stěny mešity s modrou kopulí a v dálce bylo možné zaslechnout bučení ovcí a cinkání jejich zvonců – zvuky, na které si v této venkovské části severozápadní Anatolie rychle zvyknete.

Byla jsem na počátku trasy známé jako Evliya Çelebi Way, která se táhne z Herseku směrem na jih do města Simav.

Trasa měří 330 km, pěšky trvá asi 22 dní, na koni 650 km a 25 dní, protože na koni můžete projet i přes 130 km dlouhou pláň Yenişehir mezi Kütahya, Uşak a plání Gediz.

Tato trasa byla založena v roce 2011 týmem historiků a turistických průvodců, ale její historie ve skutečnosti sahá mnohem dále do minulosti.

Evliya Çelebi byl osmanský cestovatel a spisovatel 17. století, který po 40 let intenzivně cestoval po říši a zdokumentoval své cesty v desetisvazkové Knize z cest (Seyahatname); svým způsobem se podobal Krištofu Kolumbovi.

V roce 1671 Çelebi naposledy opustil Istanbul, aby podnikl hadždž, náboženskou pouť do Mekky. Trasa, která je pojmenovaná na jeho počest, kopíruje první tři týdny jeho pouti.

Když Çelebi vyrazil do Mekky, vzal s sebou 3 společníky, 8 sluhů a 15 čistokrevných arabských koní.

Když jsem vyrazila já, byla jsem sama. Měla jsem 80litrový batoh s potřebami na kempování, levný kompas zakoupený v Istanbulu, žádnou znalost turečtiny kromě slovíček z turistického průvodce a pouze své nohy coby dopravní prostředek – a také spoustu rad a doporučení od majitele čajovny a jeho rodiny. Bez mapy a GPS jsem však měla jisté obavy.

Příští ráno jsem vyrazila a pomalu a jistě se blížila k Simav. Cesta se táhla po asfaltové silnici, starých dlážděných cestách zvaných kaldirum, úzkých kozích stezkách i v kolejích za celá století vyježděných vozy.

Cestu jsem často sdílela se stády ovcí nebo koz, jejich hvízdajícími vrásčitými pastýři a se zemědělci, kteří na mě mávali přitom, jak převáželi úhledně naskládané bedny hroznů, rajčat, zelených jablek a dýní.

Čtvrtý den ráno jsem procházela nekonečnými olivovými háji na cestě do města İznik, což bylo prvních asi 35 km mé cesty.

Byl konec října, takže se moje cesta shodovala s dobou sklizně. Celé rodiny pracovaly venku, dveře aut otevřené a z nich vyhrávala pop music.

Ženy se šátkem na hlavě a v květovaných kalhotách şalvar balancovaly na žebříku a z každé větve strhávaly olivy pomocí krátkých hrábí.

Muži a děti se činili dole na roztažených plastových plachtách, kde plnili pestrobarevné přepravky a kbelíky.

Jedna rodina mě pozvala blíž a naučila mě s těmito hráběmi pracovat. Poté mě propustili s trsem hroznů, které ustřihli přímo z nedaleké révy.

Svůj dárek jsem začala jíst až po několika kilometrech ve vesnici Orhaniye.

Usadila jsem se ve stínu čajovny a objednala si tost, turecký grilovaný sýr, a ayran, solené podmáslí, a začala se bavit s 22letým Turkem, který se právě vrátil ze studia ve španělské Valencii.

Byl první, kdo se mě zeptal, proč tuhle cestu podnikám. Vysvětlila jsem mu, že věřím, že nejlepší způsob, jak poznat jinou kulturu, je projít si ji po svých.

I přes puchýře a těžký batoh je úžasný pocit cítit historii místa přímo pod svýma nohama, krok za krokem a století za stoletím.

To odpoledne jsem uprostřed olivového háje objevila obelisk z 1. stol. n. l.; Dikilitaş, nebo také Beştaş, což turecky znamená „pět kamenů“, stojí 1 212 m vysoko.

Obelisk značí místo vojenského stanoviště osmanské armády. Také Sulejman I. Nádherný, nejdéle vládnoucí panovník říše, zde tábořil v roce 1534 při své cestě do Bagdádu.

Konec konců, nešla jsem pouze po stopách Çelebiho. Po dvě tisíciletí po této trase cestovali vojáci, pastýři i sultáni a během své cesty jsem míjela připomínky této historie: dávné hrobky, mešity, turecké lázně hammam, mosty, ruiny a karavanseráje, a všechny ty kameny přechovávaly tolik příběhů, co prachu.

Jak šel den za dnem, cesta začala být hornatější. Také bylo pravděpodobnější, že zabloudím, protože ukazatelů bylo méně a stezky lesem matoucí.

Stěží nastal den, kdy bych se alespoň jednou neztratila v lesích. Avšak v pokračování v cestě mě udrželi lidé, se kterými jsem se setkala, když jsem nevěděla, kam dál, a musela se zeptat na cestu.

Při gestikulaci a kreslení mapy mi pomáhala moje pomalu se zlepšující znalost turečtiny. Jejich laskavost se stala mým kompasem.

Dvanáctý den jsem po několika hodinách bloudění v chladném dešti zaklepala na dveře statku u vesnice Seydikuzu.

Manželský pár mě vtáhl dovnitř, rozprostřel mou bundu na pytel šišek u ohně, aby uschla, a nad šálky s čajem a nad bramborovým burkem (křehké pečivo vynalezené za Osmanské říše) mi vyprávěl o svých dětech. 

Když byl čas k odchodu, muž si nasadil můj 25 kilogramový batoh a nechal mě zahanbenou, abych ho následovala přes pole ke správné silnici.

Jiný večer, kilometr za vesnicí Bağbaşı, jsem narazila na sedláka se stádem krav. Když jsem se ho zeptala, kde si tady můžu postavit stan, pozval mě dovnitř, kde žil se svojí starou matkou.

Bydleli přímo nad stájí, takže při spánku mi byly zvukovým pozadím hlasy slepic a bučení dobytka.

Na konci 22. dne cesty jsem si spočítala, že jsem ve svém stanu spala pouze čtyřikrát: kromě hotelů ve větších městech, jako je İznik, İnegöl a Kütahya, jsem zbývající noci spontánně strávila doma u místních lidí.

Zdálo se, že rodinám vůbec nevadí, že mají udělat místo pro dalšího člověka u svého stolu… A také nepřestávali kroutit hlavou, že jsem se coby žena odvážila cestovat po jejich zemi samotná.

Později jsem dostala email od zakladatelů této trasy, Evliya Çelebi Way.

Dočetli se o mojí cestě a řekli mi, že jsem jediný člověk, o kterém slyšeli, že trasu prošel celou. Tahle pochvala mě nadchla. Avšak ještě více mě těšily vzpomínky na všechny, které jsem při své cestě potkala: od sběračů oliv a farmářů, přes pastýře a studenty až po duchy vojáků a sultánů, spolu s vědomím, že jsem jen další poutník, který prošel po této starodávné trase.