Výlet do Norska

Norsko nebere přírodu na lehkou váhu. Objevte tuto impozantní zemi prodchnutou ledovci a fjordy!

Železnice z Osla do Bergenu

Jakmile vlak opustí hlavního nádraží v Oslu a zamíří na západ, krajina se změní na zemědělskou půdu a pole, široká a zelená v ranním světle.

Okno brzy začne být studené na dotek, jak se vlak šplhá více jak 1000 m, až se dostane do krajiny balvanů a sněhových závějí, která jako by byla z jiného světa.

Železniční trasa z Osla do Bergenu je jedna z nejpůsobivějších na světě, táhne se po délce 496 km skrz nejúžasnější krajiny Norska. 

Při svém otevření v roce 1909 byla železnice vychvalována coby technický zázrak a dodnes zůstává poctou odvaze jejích tvůrců.

Ve Finse, kde stojí železniční stanice, která je se svými 1222 m nejvýše položenou stanicí na hlavní trati v Evropě, pasažéři slézají na nástupiště s batohy a v pevných botách a jejich dech je v chladném horském vzduchu viditelný.

Vesnice se skládá především z komplexu železničních budov ležících v údolí vytvořeném pohořím  Hardangervidda.

Z Finse vlak klesá do údolí západního Norska s jejich zelenou obdělávanou půdou a protékajícími řekami, které jsou střídavě vidět skrz hustý porost borovic.

Vlak poté kopíruje jemné křivky lesknoucího se Osterfjordu. Pak začne postupně míjet shluky budov, až se dostane do centra Bergenu, kde svoji cestu končí.

Pasažéři, kteří cestu strávili u okénka, jsou teď přehlceni dojmy z okolní krajiny. Jiní jsou však nevyspalí a evidentně si nejsou vědomi výhledů, které proběhly kolem nich.

Poznání historie: Bergen

Sluneční paprsky pozdního odpoledne dopadají šikmo na Bryggen, prastaré obchodní přístaviště v Bergenu, a zlatě osvětlují strmé střechy skladišť natřených jasnou oranžovou a tmavě růžovou barvou.

Dříve bývaly tyto dřevené budovy plné sudů s nasolenými rybami, dnes však jejich místo zaujaly umělecké galerie, obchody s řemeslnickými výrobky a restaurace.

Tento osobitý shluk starých dřevěných budov se táhne po severní straně přístavu v Bergenu a je to naprosto odlišný svět, než zářivé moderní kancelářské budovy na druhé straně vody.

„Vždy to tak bylo, tenhle rozdíl mezi tímto přístavištěm a zbytkem města,“ říká průvodce, který má o městě přímo encyklopedické znalosti.

V zadní části komplexu jsou patrné známky rekonstrukce, jsou zde odhalené dřevěné základy budov.

Kvůli bažinatému podkladu začaly některé budovy klesat, což způsobilo strukturální nestabilitu, ale zároveň malebné naklánění budov.

Stále se zde používají původní stavební metody a ruční nástroje, přicházejí sem řemeslníci z celého světa, aby se naučili, jak renovovat staré dřevěné budovy. Tím pokračují v hrdé bryggenské tradici výuky učňů.

Zpátky u pestré fasády přístavu průvodce ukazuje nahoru: „Tyto budovy představovaly vstup do Bergenu posledních 600 let, takže jsou důležitou součástí identity města.“

Návštěva ostrovů: souostroví Solund

Ve větru lze slyšet vzdálené hučení motoru, zatímco paní Gåsvær vychází ze své chaty a schází dolů k malému dřevěnému molu. Ostrůvek, kde žije, se jmenuje Gåsvær po rodině jejího manžela, která zde mezi kamením přebývá už několik staletí.

Zdroj hluku, elegantní modrobílá loď MS Stjernsund, se přibližuje a hbitě proplétá mezi maličkými ostrůvky až do bledě akvamarínových vod přístaviště.

Tato loď funguje jako poštovní i osobní služba a je spojnicí se světem pro maličké komunity rozeseté po 1700 ostrůvcích souostroví Solund i Askvoll dále na sever.

Paní  Gåsvær loď vítá a vede několik cestujících do nedalekého rybářského přístřešku na čaj. Trasa lodi začíná na ostrově Sula u ústí Sognefjordu severně od Bergenu. Loď vyráží z malého přístavu v Hardbakke a proplétá se úzkými kanály a kolem ostrých výběžků.

Roar Moe, jediný obyvatel ostrůvku Malý Færøy  zdraví posádku lodí přátelským pokřikem. Žije zde sám už víc jak desetiletí, restauruje klasické lodě a organizuje kurzy života v divočině pro školy. 

„Je to životní styl, který jsem si vybral,“ říká. „Chci, aby byl můj život co nejpomalejší a nejosamělejší. Je tady tak krásně – je privilegium moct zde žít.

Výhledy na fjordy: Aurlandsfjord

„Není možné na tomto nedotčeném prostředí něco vylepšit, proto jsme se pokusili přidat něco k zážitkům, ne ke krajině,“ říká architekt.

Přitom ukazuje své dílo, dřevěnou lávku na vyhlídce Stegastein , která vyčnívá z vysoké stěny hory. Široký Aurlandsfjord  leží pod ní, je to jižní větev mohutného Sognefjordu, se strmými lehce zasněženými stěnami, které se zvedají do výšky a vlní do dálky.

Tuto scénu dovedly k dokonalosti miliony let, kdy obří prsty ledovců neúprosně roztrhaly krajinu a zanechaly strmé skalnaté strže, částečně zaplněné plochami mořské vody.

Dnes je voda tak klidná, že jak loď proplouvá fjordem, zanechává za sebou vějíř vln dlouhý stovky metrů podobný jasně modré vlečce nevěsty. 

Dřevěný chodník vyčnívá 30 m z horské stěny a pak se obrací v elegantní křivce dolů, kde zanechává diváky viset ve výšce 650 m, přičemž jim v pádu brání pouze skleněná tabule.

Tato vyhlídka byla otevřena v roce 2006 a byla jedním z architektonických projektů v malebných oblastech Norska, které sahají od rozeklané plošiny Trollstigen  až po větrné ostrovy  Lofoten.

Architekt říká: „Chtěli jsme vše vytvořit tak, aby až budete procházet po některé z plošin, připadali jste si maličcí a křehcí…“

Život v horách: Hardangerfjord

Nad rozsáhlým Hardangerfjordem se probouzí ráno a vysílá paprsky měkkého světla na svahy kopců úhledně vroubkované ovocnými sady. Přímo nad tím vším ve výšce 600 m na útesu stojí tradiční horská farma Kjeåsen. 

Vysoká starší místní žena, paní Alvhilda, se připravuje na den přehlídnutím své staré farmy, přípravou čerstvých vaflí a kávy, které by mohla nabídnout možným hostům. Někteří se zastaví na pár slov, ale většina farmu mine a míří na okraj pozemku, kde se nabízí úžasný výhled.

„Často je musím volat zpátky, když se vydají špatně,“ říká žena, která jedním okem stále sleduje neopatrné chodce. „Je zde několik nebezpečných míst, kde se dá snadno spadnout dolů.“

Přestože pozemek není aktivně obdělávaný už od počátku 60. let, tradice rodiny sahají 400 let zpátky. Izolovaná a fascinující poloha farmy však s sebou nesla vysokou cenu.

Do roku 1974 sem nevedla žádná silnice, takže veškeré zásoby rodina musela nosit na svých zádech, od jídla, nástrojů až po dobytek, po strmé cestičce 530 m nahoru.

Paní Alvhilda  se pohodlně usadí na svém oblíbeném místě na schodech vedoucích do domu.

„Často zde odpoledne sedávám a dívám se na hory. Myslím na svoji babičku a na to, co asi říkala na život tady. Sedávala také takto a vyhlížela ve skalách lidi?  Měli zde velmi těžký život, avšak určitě znala podobné chvíle míru.“