Kapadocie a její vrcholky

Zhruba před 9 000 lety namalovat obyvatel neolitického sídla Çatalhöyük na anatolských pláních Turecka červeným okrem obraz na stěnu obydlí z nepálených cihel.

Obraz podle výkladů znázorňuje v popředí vesnici, na kterou vzadu shlíží sopka se dvěma vrcholky chrlícími lávu a kamení k nebi.

Malba pocházející přibližně z doby kolem roku 6200 př. n. l. je tak považována za vůbec první znázornění krajiny člověkem, někteří odborníci ji vykládají také jako úplně první mapu. A sopka s charakteristickými dvěma vrcholy má představovat horu Hasan.

Horu Hasan (turecky Hasan Daǧı) nemůže při projíždění Kapadocií minout.

Strohá silueta jejího dvojitého vrcholu dominuje jihozápadu této oblasti a vrhá svůj stín na okolní step. Přestože se tyčí pouze 18 k jižně od údolí Ihlara, které je jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí Kapadocie, holé rozeklané svahy hory jen zřídka lákají turisty k průzkumu.

Údolí Ihlara je známé neobvyklými skalními útvary a svojí polohou v hluboké rokli, kde jsou rozesety zbytky skalních kostelů s freskami.

Ty pocházejí od byzantských klášterních komunit, které zde kdysi žily. Avšak jak ukazuje skalní malba z Çatalhöyük, hora Hasan ovlivňuje obyvatele údolí už po celá tisíciletí.

Vylézt na její vrchol neznamená pouze zdolat další vrcholek - je to cesta k samotnému burácejícímu srdci strachu neolitických obyvatel.

Utábořili jsme se u paty hory a postavili stany mezi jednoduchými kamennými přístřešky, které místní pastýři používají v letních měsících.

Pozoroval jsem horský svah, který se vzdouval směrem k rozeklaným zakřivením hory, a pak se ohlédl k anatolským pláním, které se táhly do dálky coby nepřerušená zamlžená zelenošedá plocha.

Archeologické naleziště Çatalhöyük sice leží 130 km na jihozápad, avšak stratovulkán vysoký 3253 m s jedinou zvlněnou plošinou uprostřed představoval i tak dominující temnou sílu na horizontu neolitického města.

Jeho poslední výbuch se odehrál před asi 9 000 lety, což je přibližně stejná doba, kdy neznámý umělec namaloval obraz na stěně.

Náš výstup začal ráno. Rezavě zbarvené balvany zdobily stříkance jasně zeleného lišejníku. Mezi skalami poletovaly pěnkavy vyrušované na svém teritoriu pouze křupavým zvukem našich kroků.

V neolitické době nepředstavovala hora pouze obávanou sílu, ale hrála také důležitou roli při rozvoji města Çatalhöyük. Lidé přicházeli na spodní svahy hory a sbírali zde lesklý černý obsidián, kterého si cenili jako nástroje a obchodovali s ním s jinými městy.

Stoupání bylo postupně stále příkřejší. Během přestávky jsem se podíval dolů na pláně, které z této výšky vypadaly jako chundelatý koberec s nejasnými tvary a kopce jako bezvýznamné pupínky.

Daleko na západní straně bylo možné zahlédnout lesknoucí se rozlehlé slané jezero Tuz Gölü, které leží mezi městy Aksaray a Ankara. 

Postupně růžově a oranžově zbarvené balvany ustoupily mohutným černým kamenným deskám naskládaným na sobě jako obří stavebnice.

Přes oblohu přelétali velcí rorýsi, kroužili a akrobaticky padali dolů. Přelezli jsme řeku sutě, která se vinula po svahu dolů, a snažili se opět nabrat dech.

Vzduch v této nadmořské výšce má zvláštní působení a je tak čerstvý, že ho téměř můžete cítit. Kromě zvuků chůze, když jsme se klouzali po uvolněných kamenech, zde bylo naprosté ticho.

Někdo vyjeknul, když neuváženým krokem poslal dolů malou lavinu drobných kamínků. Výkřik se nesl ozvěnou po horách. 

Poslední strmý výstup nás přivedl k okraji kráteru nedaleko zbytků kostela Tepe.

V byzantských dobách, kdy byla Kapadocie domovem vzkvétající křesťanské komunity, obývalo oblast kolem hory mnoho řádů, které sem přilákaly právě její osamělé holé svahy.

Z byzantské ruiny se však mnoho nezachovalo, pouze hromada rozházených kamenů, z nichž na některých byly patrné počasím a časem vybledlé nápisy.

Stáli jsme na vrcholu kráteru a dívali se do široké propasti vytvořené v posledním aktivním období sopky. V tichu bylo obtížné si představit silné erupce, které utrhly celý vrcholek hory, takže vznikl tento široký otevřený kráter.

Prošli jsme posledních pár metrů po okraji kráteru až na samotný vrcholek. Mraky ho začaly obalovat svými jemnými bílými prsty a přinášely s sebou vlezlý chlad. Zemi pod sebou jsme viděli v zamlženém oparu a mraky dávaly pláním dole tajemný odstín.

Vrcholek hory je označen kovovou krávou (!), což je reklama jedné ze známých tureckých mlékárenských značek (kniha pro úspěšné lezce je uložena uvnitř), což bylo něco, co nás rozesmálo, když jsme podupávali, abychom se zahřáli.

Plány na perfektní výhled z vrcholu sice zmařilo počasí, ale s tím jsme si příliš starosti nedělali. Hory, jako je Hasan, jsou vždycky zajímavější při pohledu zdola. S tím by určitě souhlasil i dávný umělec z Çatalhöyük . 

Co vědět

Vylézt na horu Hasan nevyžaduje žádnou techniku, ale je to náročný výstup, který zabere  4-6 hodin.

Protože chybí jasně vyznačená stezka, velmi se doporučuje sehnat si průvodce. Místní turistické agentury v Kapadocii, jako je Heritage Travel nebo Middle Earth Travel, organizují dvoudenní výlety zahrnující výstup na horu Hasan a túru nedalekým údolím Ihlara.

Archeologické naleziště Çatalhöyük  můžete snadno navštívit při půldenním výletu z města Konya. Prastarý obraz sopky je vystaven v expozici Muzea anatolských civilizací v Ankaře.