Zrození sopky na Islandu

V roce 1973 došlo k výbuchu v puklině dlouhé 1 600 m na ostrově Heimaey u Islandu, kde chrlící láva a popel zničily 800 domů – to bylo zrození nové sopky, která je dodnes činná. .

Dne 23. ledna 1973 se na Heimaey, největším z islandského souostroví Vestmannaeyjar (Westman), otevřela 1 600 m dlouhá puklina a začala vyvrhovat žhavou rudou lávu. Většina z jeho 5300 obyvatel byla rychle evakuována. Tím však krize neskončila. O dva dny později vystoupil z pukliny 200 m vysoký kužel tvořený lávovou sutí, který rovněž chrlil lávu.   

Výbuchy pokračovaly dalších 5 měsíců, kdy vyšla na povrch roztavená hmota a více jak 1,5 mil. tun černého vulkanického popela. Až koncem června činnost ustala tak náhle, jako začala a zhruba 2/3  obyvatel ostrova se mohlo vrátit domů, téměř 800 domů však bylo zničeno nebo poškozeno. Kvůli této ztrátě budov a objevení se nové hory se ostrov Heimaey nesmazatelně změnil. Místní lidé pojmenovali novou sopku Eldfell – Ohnivá hora.

Na první pohled nepůsobí nejmladší islandská sopka nijak děsivě. Je stará pouze 41 let a vysoká 200 m, takže v geologické terminologii je Eldfell „miminko mezi horami“ a z dálky klamně působí mírným dojmem. Ve skutečnosti je však stále aktivní, a právě to mě sem přilákalo.

Když jsme cestovali s kamarádem k Eldfell ze západní strany, nechávajíce za sebou tiché ulice města Vestmannaeyjar, mohli jsme vidět svahy hory tvořené černým a rudým štěrkem, které působily stejně tak bezútěšně jako lom pod zataženým nebem. Sopka Eldfell je příliš mladá na to, aby na ní stačil vyrůst travnatý porost jako na její sousedce Helgafell staré 6 000 let a vzdálené asi 1 km na jihozápad. Eldfell zůstává syrová a rudá: otevřená rána v zemi. Pokud už to nestačilo na vyvolání obav, bylo kromě toho téměř nemožné najít značení stezky.

Šli jsme podél slabého, ale vnímatelného obrysu štěrkové stezky vedoucí na východ. Po asi 500 m se začala zužovat a tím nás přinutila pokračovat těsně u sebe. Zatímco jiné horské stezky působí zajištěným a bezpečným dojmem, jsou vyznačené spoustou výstražných tabulí a předpisů a jsou na nich přítomni další lidé, zde jsme byli pouze my dva a neúprosná země. Naprostá absence života byla znepokojivá.

Sopečná suť (tefra) rezavě rudé barvy zaschlé krve nám křupala pod nohama. Odolával jsem pokušení podívat se doleva dolů, kde číhala 100 m propast do kráteru. Dole v ohybu údolí stál vysoký kříž, neúprosná a temná připomínka toho, čím ostrov prošel. Chlupy a rukou se mi zježily při představě stovek domů pohřbených pod námi.

Napůl jsme šli a napůl šplhali nahoru po okraji kráteru, svaly stále napjaté, abychom si udrželi stabilitu na nejisté stezce, přičemž nám silný vítr bránil v jakékoli komunikaci. Naše oči mžouraly a hledaly stopy stezky, teď už jen malé rýhy ve svahu. Nebyly jsme sice na hoře déle než 30 minut, ale zdálo se, že uplynuly celé věky od chvíle, co jsme sem vstoupili.

Na vrcholku pak prudké poryvy větru dělaly vše proto, aby dokázaly, proč je souostroví Vestmannaeyjar (Westman) ležící 10 km jižně od islandské pevniny považováno za jedno z největrnějších míst v Evropě. Na severní straně byly patrné vyduté kusy vyčnívajících zelených ostrovů, jejichž útesy hustě posety mořskými ptáky usazenými v každé puklině. Ostrov Heimaey se táhl na západ a na jih, dál už byly vrcholky ostrovů tvořících souostroví sotva patrné. Východní strana však byla zcela odlišná: zemi zde tvořila temná, hrbolatá a mechem porostlá hmota, která působila jako nešikovně přišitá záplata k travnatému zelenému Heimaey.

Horko, které nás podle místních mělo na vrcholku čekat, se však nedostavilo – ruce dobře přitisknuté k sírově žlutému kamení nic necítily. Varování o rozpouštějících se podrážkách v turistických průvodcích nám tak připadlo silně přehnané. Zklamaně jsem si sedl na zem a připravoval se k sestupu. Náhle jsem očima zachytil jemný pohyb – bylo to nezaměnitelné chvění horkého vzduchu.

Všude kolem nás z nenápadných průduchů vycházely vlnící se závany horka. Váhavě jsme k nim přiložili ruce a ucítili zbytkové teplo, které odpovídalo zhruba teplotě v sauně, avšak za podstatně dobrodružnějších okolností. Pověsti o tom, že místní lidé zde pekli chleba, se teď zdály naprosto nereálné.

Později jsme však se dozvěděli, že stačí kopat jen do asi metrové hloubky a změna teploty je dramatická: když byla naposledy v roce 1998 měřena teplota svahu, dosahovala asi 630 °C!

Návštěvníci mají několik možností, jak se o Eldfellu dozvědět více: v Heimaey otevřeli muzeum Eldheimar: Pompeje severu, kde se nachází expozice a vykopávky z jednoho z pohřbených domů. Pokud tedy toužíte poznat více, výstup na Eldfell je mnohem náročnější a nebezpečnější způsob, jak se tváří v tvář setkat s úžasnou silou přírody.

Pokud budete hledat ubytování v Heimaey a okolí doporučujeme :

Borg Apartments - 7 nocí / 2 osoby od 17 018 Kč

Welcome Hotel Lambafell*** - 7 nocí / 2 osoby od 18 720 Kč snídaně v ceně

Hotel Vestmannaeyjar*** - 7 nocí / 2 osoby od 23 636 Kč snídaně v ceně