Pravěké stolové hory

Zhruba před sto lety napsal sir Arthur Conan Doyle svůj slavný román Ztracený svět, a obrátil pozornost světa na stolové hory, do té doby téměř nedotčené. Určitě by ho vůbec nenapadlo, že toto pojmenování se jednou stane geografickým pojmem. Kde se ale nachází ta tajemná hora, na níž se děj románu odehrává?

Autorem první zmínky o území zvaném Guyana byl dobyvatel Walter Raleigh v roce 1596. Důkladnou vědeckou zprávu ale napsali až bratři Robert a Richard Schomburgoví z výpravy (1838 - 39). Vyšli z Britské Guayany a podél Orinoka a Amazonky dorazili až k Rio Negru na hranici Venezuely a Kolumbie. Trasa vedla i kolem stolové hory s indiánským jménem Roraima, kterou pak Robert určil jako hranici mezi třemi státy: Brazílií, Venezuelou a Britskou Guyanou.

Roraima
Majestátní Roraima s nadmořskou výškou 2 810 m, byla pokládána tehdy za nejvyšší horu Guyanské vysočiny, a se stala cílem mnoha expedic. Napájí toky tří obrovských řek - Amazonky, Orinoka a Essequibo. Stolová hora z Doylovou románu není zřejmě ani Roraima ani Curupira, ale z každé má něco. 

Tepui
Tepui, někdy psaná Tepuy, znamená v indiánském jazyce "dům". V dnešní době je to pojmenování pro stolové hory jihovýchodní Venezuely. Tyčí se z náhorní plošiny Gran Sabana. Tato pískovcová tabule má rozlohu 11 tisíc m² a nadmořskou výšku více než tisíc m. Nejznámější stolové hory jsou Roraima a Auyan Tepui. Guyanská vysočina je jednou z nejstarších částí naší Země. Před třemi miliardami let byla součástí super kontinentu Gondwana, a odtrhla se od Jižní Afriky. Nachází se zde 10 procent světových zásob zlata, a ročně se vytěží 300 tisíc karátů diamantů.

Země, ze které se Tepui tyčí, žije dvěma životy. Vše je jiné nahoře na vrcholové ploše, a i dole pod úpatím hor. Obě úrovně od sebe dělí tisíc metrů, teplota, srážky, vlhkost, půdní výživa. Vědců i milovníků fantasy fascinuje, že na vrcholových plošinách panuje neměnný stav již prakticky od druhohor. Nejsou totiž postiženy záplavami ani zemětřeseními, dokonce ani člověk do nich ani moc nezasáhl. Mohly tu přežít i prastaré formy života. Mezi indiány se šíří pověsti o zvláštních živočiších. Dokazují to i jejich kresby, které se nápadně podobají prastarým druhům ještěrů.

Především pro botaniky jsou hory velmi zajímavé, počet endemických druhů se zde počítá na stovky. Když zde rostliny nenajdou dost živin v tenké vrstvě půdy, hledají si potravu jinak. Je zde asi nejvíce masožravých rostlin, jejich přirozenou obětí je hmyz, jehož některé druhy jsou také endemické. Dojem pralesa z počátků naší Země umocňují stromové kapradiny porostlé hustými lišejníky a mechy.

Česko-slovenští objevitelé fantastických jeskyní
Nejvýznamnějším objevitelem Ztraceného světa je Venezuelan Charles Brewer-Cari. Po něm jsou již za jeho života pojmenované geografické entity, rostliny i malí živočichové. Cituje ve svých knihách i průzkumníky z Čech a Slovenska. Např. Jan Dungel - český malíř, biolog, cestovatel vyhledává poslední nezmapované místa v této zemi již 20 let. Jeho knihy jsou ilustrovány autorskými kresbami.

Jen si představte: na posvátné hoře indiánů, na hoře popisované v mnoha knihách a odborných časopisech, objevila malá parta Čechů a Slováků obrovské podzemní prostory, o kterých dosud neměl nikdo ani ponětí. Členem výpravy byl inženýr, fotograf a jeskyňář Marek Audy, který se mezitím stal největším znalcem a objevitelem"venezuelského křemenného krasu" . Tomuto pánovi se ozval i sám Brewer-car, a požádal ho o spolupráci, a s ním ještě několik dalších českých a slovenský jeskyňářů. Mezi lety 2003 - 2007 prozkoumali a zdokumentovaly největší křemencové jeskyně světa.

Nikdo nevěřil v existenci tak obrovského jeskynního systému, protože křemencové pískovce, které tvoří tyto hory, jsou velmi špatně rozpustné ve vodě. Po letech výzkumů objevili v jedné z hor Chur Tepui prostory, jejichž velikost překonala i nejodvážnější představy. Zapsaly se mezi nejmohutnější podzemní prostory světa. Kdoví, třeba tyto prehistorické hory ještě nevydali všechna svá tajemství.